28 Dandu nì cachi lamú mà xì‑té: “Divi tè‑xìní ùhì‑xìˊ nì quida xán”. Dandu nì cachi peón mà xì‑né: “¿A cuní‑nî cùhùn‑nsì tnuhu‑nsi yùcù mà?”
Te na ní caxini peón nansa iá, nì sàhàn‑te nì cachitnùhu‑tè xì lamú xi‑tè, cachí‑te: “Señor, amádi tata vàha nduá nì chihi‑ní itù‑nímà. Te ¿índù chuun nì xìtià guá yùcù chicuéhè?”
“Còó”, cachí‑nè, “Còtó tnuhu stná‑nsià viu. Chicá vàha ducání ni coá dècuèndè nú sànì sahnu ndúìà, te sà‑ìá ndanchito cosecha. Dandu quìvì mà cuàhìn cachì xì‑nsiá ñà‑dihna yùcù chicuéhè datacá‑nsià, cunuhnià manojo, te coca. Daaní después, (tàhndè viì) trigu, te nàcòovàha nùnìá”.
Vichi chináhî mii‑nsiá iin ùì gà iñàha icúmí‑nsiâ quida‑nsia, ñánì: xiñuhu cuàha‑nsia nècuàchì xicánúú xixín iin conseju viì: te nècuàchì cuhúún inì‑xi, nacuàhandee ini‑nsiànè. Daaní, nècuàchì tàñáha ga cunindisá víi, chindee‑nsiánè. Cuàhà gá calma cundoo‑nsia xì nsidanicuú nèhivì.