idiomas
Biblia Todo Logo

Proč „apokryfní knihy“ nejsou inspirovány Bohem a nepatří do křesťanského kánonu ani do židovského Tanachu?

ℹ️ Upozornění na kontext
Tato kniha není inspirována Bohem a není součástí křesťanského kánonu ani židovského Tanachu. Zobrazuje se pouze pro historické a studijní účely. Zobrazit úplné vysvětlení.

```

Souhrn v 7 bodech (TL;DR)

  1. Židovský Tanach (Zákon, Proroci a Spisy) byl uzavřen ve starověku; knihy nazývané „apokryfní/deuterokanonické“ nikdy nebyly součástí tohoto kánonu.
  2. Ježíš a apoštolové potvrzují toto trojí členění (Lukáš 24:44) a nikdy necitují apokryfy jako „Písmo“ formulí typu „je psáno“.
  3. Starověké židovské prameny (např. Josefus) mluví o pevném kánonu a tvrdí, že ustala prorocká posloupnost po Malachiášovi/Ezdrášovi; několik apokryfů uznává, že v jejich době nejsou proroci (První kniha Makabejská 4:46; 9:27; 14:41).
  4. Starokřesťanská kritéria (apoštolskost, pravověrnost, starobylost, všeobecné užívání) nejsou apokryfy naplněna.
  5. Vlastní svědectví: některé apokryfy netvrdí inspiraci a dokonce prosí o shovívavost kvůli stylistickým chybám (Druhá kniha Makabejská 15:37–39).
  6. Dějiny církve: byly čteny jako budující, ale odlišné od Písma; Jeronym je klade „mimo kánon“. Různé staré seznamy se liší; Řím je prohlásil za kanonické na Tridentu (1546); pravoslavné církve používají ne zcela shodné seznamy; křesťanské církve je vylučují.
  7. Praktický závěr: jsou cenné pro dějiny a kontext mezizákonního období, ne pro stanovování nauky jako normy víry.

1) Definice a rozsah

  • Tanach (Hebrejská Bible): trojdílný soubor uznávaný judaismem: Tóra (Zákon), Nevi’ím (Proroci), Ketuvím (Spisy).
  • Apokryfní / deuterokanonické knihy: židovské spisy mezizákonního období, dochované převážně v řečtině (Septuaginta). Patří sem např.: Tobiáš, Judit, Kniha moudrosti, Sírachovec (Sirácides), Baruch, První kniha Makabejská, Druhá kniha Makabejská, řecké dodatky k Ester a Danielovi atd.
  • Pseudepigrafy: jiné starověké spisy (např. 1. Henoch), které nebyly v kanonických seznamech judaismu ani křesťanství.

Poznámka k terminologii: „apokryf“ se běžně používá v protestantské tradici; „deuterokanonický“ v katolické tradici pro knihy přijaté v „druhém“ kroku kanonického procesu.

2) Kánon Tanachu a proč apokryfy nepatří dovnitř

2.1 Biblické a židovské svědectví

  • Ježíš odkazuje na Zákon, Proroky a Žalmy/Spisy (Lukáš 24:44), což odráží strukturu Tanachu.
  • Matouš 23:35 („od Abela až po Zachariáše“) naznačuje hranice svatých dějin podle hebrejského řádu, bez zahrnutí mezizákonního období.
  • Římanům 3:2: „Jim byly svěřeny Boží výroky“, což znamená, že židovská komunita věděla, které knihy jsou Božím slovem.

2.2 Ustání proroctví a sebeuvědomění v apokryfech

Řada pasáží v apokryfech uznává, že v dané době nejsou proroci:

  • První kniha Makabejská 4:46: kameny z oltáře uschovali „dokud nepovstane prorok“.
  • První kniha Makabejská 9:27: „Veliké soužení… jaké nebylo od doby, kdy se přestali objevovat proroci.“
  • První kniha Makabejská 14:41: rozhodnutí „dokud nepovstane věrný prorok“.

Pokud nejsou proroci, není prorocká inspirace, která by přidávala knihy do židovského kánonu. Proto je Tanach nezahrnul.

3) Užití Ježíše a apoštolů: autorita Písma

  • Nový zákon cituje stovkykrát Písmo formulí „je psáno“, vždy s ohledem na Hebrejskou Bibli.
  • Ačkoliv může Nový zákon odkazovat na židovskou mimobiblickou literaturu (např. Juda 14 odkazuje na 1. Henoch), nikdy ji nekanonizuje.
  • Závěr: apoštolský vzor autority nelegalizuje apokryfy jako Písmo.

4) Kritéria starokřesťanské kanoničnosti

  1. Apoštolskost či prorocká blízkost: autor apoštol nebo jeho okruh (pro Nový zákon) / prorocký hlas (pro Starý zákon).
  2. Pravověrnost: soulad s pravidlem víry.
  3. Starobylost: původ v prorocké (SZ) či apoštolské (NZ) době.
  4. Všeobecné užívání: široké a trvalé přijetí Božím lidem.

Časté problémy v apokryfech:

  • Absence nároku na inspiraci a přiznání omezení (Druhá kniha Makabejská 15:37–39).
  • Nauky v napětí s jasným učením kanonického Písma (např. Tobiáš 12:9; Sírachovec 3:30 o almužně „která smývá hříchy“, oproti ospravedlnění a smíření v Novém zákoně).
  • Anachronismy či historické potíže (např. Judit nazývá Nabukadnezara „králem Asýrie“).
  • Sporné autorství/pseudonymie (např. Kniha moudrosti mluví „hlasem“ Šalomouna, ale vznikla výrazně později).

5) Proč se objevují v některých Biblích?

  • Septuaginta (LXX), řecký překlad hojně užívaný helénistickými Židy a křesťany, koloval se sbírkami, které zahrnovaly tyto knihy.
  • Otcové církve: někdy je četli a citovali pro budování; jiní je odlišovali od Písma (např. Jeronym, Prologus Galeatus, je klade „mimo kánon“, ač užitečné ke čtení).
  • Staré seznamy (Melitón ze Sard, Atanáš, regionální katalogy) se zcela neshodují.
  • Místní sněmy (Hippó 393; Kartágo 397/419) zahrnuly deuterokanonické knihy v pastoračních souvislostech.
  • Tridentský koncil (1546) v katolické církvi definuje většinu deuterokanonických knih jako kanonické.
  • Pravoslavné církve udržují ne zcela totožné seznamy (např. Třetí kniha Makabejská, Žalm 151 atd.).
  • Protestantská tradice (Reformace): vydává je zvlášť jako „knihy vhodné ke čtení“, nikoli k ustavování nauky (Devětatřicet článků, článek VI).

6) Časté námitky a stručné odpovědi

Neobsahují je snad staré kodexy (Vaticanus, Sinaiticus, Alexandrinus)?

Ano, obsahují rozsáhlé sbírky založené na Septuagintě, ale přítomnost v kodexu neznamená jednotné kanonické uznání. Tytéž kodexy nesou dodatky, které dnes nikdo nepovažuje za kanonické (např. 1.–2. Klement).

Nepoužívali je někteří otcové?

Ano, pro budování; ale opakovaně se rozlišovalo mezi „knihami kanonickými“ (normativními pro nauku) a „církevními/budujícími“.

Uzavřela „Jamne/Javne“ kánon?

Je vhodnější mluvit o rabínském procesu po roce 70 n. l., který potvrdil již přijatý kánon; neexistuje důkaz o „koncilu“, který by tehdy přidal či ubral knihy.

List Juda cituje 1. Henoch: nedokazuje to, že jiné mimokanonické knihy mohou být inspirované?

Citovat či odkazovat neznamená kanonizovat (Pavel cituje pohanské básníky, aniž by je činil Písmem). Juda užívá známé svědectví k poučení, nikoli k kanonizaci1. Henocha.

7) Vnitřní důkazy v apokryfech ukazující na ne-inspiraci

  • Uznání absence proroctví v dané době: První kniha Makabejská 4:46; 9:27; 14:41.
  • Přiznání omezení: Druhá kniha Makabejská 15:37–39 (autor prosí o shovívavost pro možné nedostatky).
  • Nauky v napětí se zbytkem Písma:
    • Almužna „smývá“ hříchy (Tobiáš 12:9; Sírachovec 3:30) vs. smírné dílo Krista a ospravedlnění vírou.
    • Modlitba za mrtvé (Druhá kniha Makabejská 12:45–46) vs. absence opory v hebrejském kánonu a učení Nového zákona o soudu.
  • Historické potíže (např. Judit a Nabukadnezar jako král Asýrie).

Tyto ukazatele nediskvalifikují jejich historickou či duchovní hodnotu, ale ano jejich doktrinální závaznost jako normy víry.

8) Závěr

  • Židé: nikdy nezařadili apokryfy do Tanachu, protože nepocházejí z prorocké éry a nesplňují kritéria „Božích výroků“.
  • Evangelikální křesťané: drží se kánonu Ježíše a apoštolů (Lukáš 24:44; Římanům 3:2), uplatňují patristická kritéria kanoničnosti a rozlišují mezi užitečným čtením a inspirací.
  • Současné užití: přinášejí historický kontext (mezizákonní období, Makabejci, pozdní židovská zbožnost), avšak ne základ pro nauku.

9) Klíčové pasáže k zařazení (na přání dodám plné citace)

  • Lukáš 24:44 — Ježíš potvrzuje Zákon, Proroky a Spisy.
  • Římanům 3:2 — „Jim byly svěřeny Boží výroky.“
  • Matouš 23:35 — „Od Abela až po Zachariáše“, hranice dějin SZ podle hebrejského řádu.
  • První kniha Makabejská 4:46; 9:27; 14:41 — Uznání absence proroků.
  • Druhá kniha Makabejská 15:37–39 — Vlastní svědectví o ne-inspiraci.
  • Tobiáš 12:9; Sírachovec 3:30 — Almužna a odpuštění hříchů (naukové napětí).
  • Druhá kniha Makabejská 12:45–46 — Modlitba za mrtvé (démonická praxe).
  • Židům 1:1–2 — Bůh mluvil skrze proroky a nakonec v Synu.

(Chceš-li, dodám plné znění veršů v tebou preferovaném překladu.)

10) Klasické historické odkazy (pro poznámky pod čarou)

  • Josefus, Proti Apiónovi 1.8 (o 22 posvátných knihách).
  • Jeronym, Prologus Galeatus (rozlišení kanonických/církevních knih).
  • Velikonoční list č. 39Atanáše (seznam SZ a knih „k budování“).
  • Tridentský koncil, zasedání IV (1546).
  • Devětatřicet článků (článek VI, anglikánská tradice: „knihy vhodné ke čtení… nikoli k ustavování nauky“).
```